Fotím

Začátek jedné fotografky

Pamatujete si ještě, co jste chtěli dělat jako malí? Já jsem se motala mezi doktorkou, učitelkou a květinářkou. Někteří říkají, že jedině jako neovlivněné děti jsme věděli, co je náš úkol a že bychom se svého dětství měli držet. Někomu jeho sny vážně zůstanou. Nicméně i tak si myslím, že v některých případech člověk do svých zálib jednoduše doroste.

Když jsem vyrůstala, měli jsme doma Zenita a dokud neodešlo něco ohledně utěsnění filmu, pravidelně se spotřeboval nějaký ten film a vyvolaly fotky. Není jich tolik, co napráskám teď digitálem, ale rodinná alba jako odpaďák sloužit ani nemají. Někdy ve třinácti letech jsem odfotila svůj první film a nedopadlo to ani tak katastrofálně. Dostala jsem plastový aparátek, který ostřil od metru dál, padlo pár školních výletů a nějaké kamarádky a pak aparátek nějak zapadnul.

Přišly digitály, já začala s mobilem a následně se aparáty v mých rukách začaly zvětšovat. Není nikde psáno, že když fotí dospělý doma, budu fotit taky; zvlášť jako dítě mě to moc ani nenapadalo. Ze zkušenosti vím, že to, co člověka trápí není život jako takový. Je to spíš rutina, kterou si vybudoval a které se drží.

Člověk časem zjistí, že si vypěstoval sérii kroků, které se drží. Některé jsou nadčasové, některé je potřeba čas od času přehodnotit a upravit. Pokud se člověk změní tak moc, že přestane vyhovovat větší půlka naučených zvyků, přijde stav, kterému ostatní říkají depka, krize nebo tvůrčí zlom. Tady už je potřeba dopřát si dost dlouhý reset na to, aby se v našich hlavách začaly objevovat první výhonky nových nápadů.

Když si vezmu, kolikrát jsem zresetovala svůj vlastní web, připadá mi pravděpodobné, že u někoho poučka: “Drž se snů ze svého dětství” neplatí. Sama jsem se začala hrabat v papírech až kolem dvanácti let věku, což už je na “dětství” ve smyslu znovunalézání prapůvodního určení duše celkem pozdě.

A s focením to taky nebylo tak žhavé; ještě v roce 2006 jsem jela na autosalon do Francie jako ne-fotograf, což mi připomínají ty fotky, které jsem si přivezla, a fakt, že jsem jela jenom s jedněmi baterkami. A nabíječkou na baterky, ale bez záložního plánu a na pokoji byly zásuvky tak mizerně, že jsem do nich nabíječku nedostala (roh milimetr na milimetr, a dostaňte tam nabíječku v podobě velké baterky, která přes tu zásuvku čouhá všemi směry) .

K vlastním snům jde někdy cesta jedině přes lopatu a krumpáč. Představa, že to půjde samo a člověku postačí jenom lehce napovědět může být klamná. Zase na druhou stranu – právě tyto představy jsou důvodem, proč se osobním koučům v aktuální době tak daří.

2 komentáře u „Začátek jedné fotografky“

  1. Kája říká:

    Od mala jsem chtěla být spisovatelka. Teď mám ambice živit se psaním. Jestli se mi to někdy povede, to je otázka. Ale asi na tom něco bude, už kdysi jsem věděla, co je pro mne správné.

    1. Andrea říká:

      Člověka to většinou některým směrem táhne a otázka je jenom co s tím udělá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *