Píšu

Vlastimil Vondruška ve Strážnici

Některé věci si člověk musí vyzkoušet na vlastní kůži. Na besedu s Vlastimilem Vondruškou jsem si nevzala zrcadlovku, protože menší foťák měl tichý režim. Nechtěla jsem rušit a říkala jsem si, že to ten malý i přes nedostatek světla zvládne.

Co se týká světla, Sigma 50-150 by byla ideální. Pořídila jsem si ji nedávno, má světelnost 2,8 a na podobné podmínky je jak dělaná. Pro použití na internet malý snímač stačil, ale přišel čas si upřímně říct, že mi nezbyde nic jiného, než s sebou brát Nikona a zaplout do kotle k fotografům 🙂 .

Vondruškovi letos vyšel poslední díl Husitské epopeje a do Strážnice přivezl Křišťálový klíč – první díl svojí nové ságy, která se bude zaobírat sklářstvím. Nedivím se, že Vondruškovi psaní jde tak rychlým tempem; v sále kulturního domu ve Strážnici jsme strávili téměř dvě hodiny, které utekly poměrně rychle. Autorovo vyprávění se dobře poslouchá a vůbec by mi nevadilo sedět tam ještě jednou tak dlouho 🙂 .

Jedno musím zmínit: nepřišel člověk, který by Vondrušku nečetl, tak se nestalo co Donutilovi ve Veselí nad Moravou, že by někdo začal v části pro diskuzi ostře řešit Vondruškovy politické názory a hulákat na něj skrze ně. Možná za to mohla diskuze ve formě tváří v tvář. Nepsaly se lístečky, nic nebylo anonymní a tazatelům nezbývalo nic jiného, než se Vondrušky osobně zeptat.

Pobavil mě Vondruškův postulát, že umělecké dílo se stane uměleckým dílem teprve v okamžiku, kdy jej tak označí umělecký kritik. Že tedy není důvod cíleně tvořit umělecká díla – protože se může stát, že se s kritikem netrefíte do stejné noty a bude po umění. Psát pro lidi a netvořit pro kritiky je v tomto směru jedna z regulerních cest, jak rozdávat radost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *