Píšu

Nač se hodí starý deník?

Na svojí Facebookové stránce jsem sdílela odkaz na video od slečny, která se věnuje minimalismu a natočila pár videí na téma spoření a impulzivního utrácení. Abych se přiznala, šla jsem do svých deníků hlavně skrz svoje zápisky o nákupech, abych si osvěžila, co všechno mi prošlo rukama. Ve videu byl totiž úkol sepsat si seznam pěti nejzpackanějších impulzivních nákupů a nosit jej sama sobě na očích. Původně jsem nečekala, že na mě procházení mých starých deníků bude mít ještě jiný vliv, než defilé nákupů hlavně kosmetiky, co jsem to tak procházela.

Jak jsem postupně přestávala psát – jak deník, tak posléze i na svoje weby – nepřišlo mi důležité něco jako deník vést. Co tam pořád psát? Odvykla jsem si “stahovat svoji mysl na papír” , i když jsem nějaký čas zpátky byla člověk schopný popsat dvě nebo tři strany A4 u jednoho dne. Nakonec jsem nezjistila jenom to, že se mi klasická světlá tenká propiska dost blbě čte a že gelové jednorázovky a plnicí pero posléze mají velkou výhodu v lepší čitelnosti. A taky fakt, že těch pár zajímavých vtipů, které jsem si tam poznačila, nebylo taky vůbec od věci.

To tak čtete a čtete, máte dvě záznamní knihy A4 z papírnictví a už po půlce první tušíte, co dojde za pár stránek. Nebudu nakupovat hlouposti, našetřím si na objektiv, a za měsíc je jasné, že jsem zpátky tam, kde jsem začala. Plus nedostatek upřímnosti k sobě samotné. Jednoduše jsem se styděla vidět před sebou černé na bílém všechny moje chyby, které se mi podařily v práci, a úplně tam scházejí i veškerá data o tom, jak jsem se cítila, co jsem dělala, co jsem myslela, že mám udělat, co jsem tehdy považovala za správné, i když se to ještě ten den ukázalo jako omyl. Jak má být člověk upřímný k sobě samotnému, když si manipuluje i tak triviální věcí, jako je jeho vlastní deník?

Ano, jednou se mi na základní škole stalo, že mi kamarádka vyškubala z deníku listy a druhý den mi připadalo, že to dala přečíst snad celé škole. I ta poznámka od jiné kamarádky, která spočívala v tom, že kdyby věděla, co o ní píšu v deníčku, nepůjčí mi ty špejle. (Kolik mi mohlo být? Deset? ) Možná to ve mně zůstalo daleko hlouběji, než jsem byla ochotná připustit, a vyeskalovalo to v deníky, kde přísně cenzuruju všechno, co si dovolím sama sobě odpustit, co plánuju sama sobě přiznat a co se může venku ukázat černé na bílém. Už jsem u krabic se zbožím zjistila, že funguju daleko víc na obrázky než na psaný text. Že ten grafický obrázek zařadím daleko spíš, než popis zboží vedle toho. No a psaný deník – ve smyslu pero a papír, PC mi tak nefunguje – na mě působí jako definitivní ztvárnění a potvrzení toho všeho, jakožto grafické znázornění všeho kolem mě, co doteď plavalo v éteru v podobě abstraktního sledu událostí.

Tak jsem si tak četla, za určitou dobu už věděla, co přijde, styděla jsem se za sebe a na konci druhého deníku i začínala přicházet na kloub tomu, co jsem si měla nahrazovat a v čem mi to všechno mělo pomáhat. Jen by mi to netrvalo tak dlouho, pokud bych byla upřímná aspoň k tomu deníku a psala si tam doopravdy všechno. Takto jsem musela počkat, až se dovtípím z těch několika mála útržků, které už byly tak moc, že se do deníku dostaly.

Tak se mi zdá, že mám další úkol. Psát si deník. Bez cenzury a čehokoliv dalšího. Kdo má být ke mně upřímný, když nejsem ani já?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *