Píšu

Jak přestat nakupovat

Je logické, že bez vlastního upřímného zájmu nejde nic – ani třídění zbytečných nákupů. Pokud člověk sám doopravdy neví, proč by měl něco omezovat, výsledky se nedostaví. Někdy to ale nejsou jenom slabé důvody, s čím se nový adept na minimalismus, nebo aspoň na střídmější životní styl, musí nakonec poprat. Jsou to jeho vlastní přesvědčení, která se mu válejí v hlavě, i když o nich nějak extra neví.

U nakupovací stopky je jeden z těžších úkolů plně pochopit ten fakt, že pokaždé bude kolem na dosah něco, co budete „nutně potřebovat“ , nebo co se „vám bude hodit, a byla by škoda tu věc obcházet“ . Zčásti to souvisí s fenoménem: „Šťastný budu až pak“ – až něčeho dosáhnu, až se někam dostanu, pokud si někdo spojí se štěstím nakupování konkrétních věcí, danou věc si pořídí a pak zjistí, že se cítí stejně jako předtím, jsou dvě možnosti: menší část lidí zjistí, že za jeho vnitřní svět věci nemůžou. Ten zbytek si řekne, že musí nakoupit ještě pár dalších krámů na to, aby to „začalo fungovat“ .

Docela dobré výmluvy se dají najít i na ezoterických webech. Jednou se ke mně dostala myšlenka, že jsou lidé, kteří si o sobě myslí, že si peníze nezaslouží, tak neudrží peníze v rukách ani kdyby brali kdoví jaký plat. Že se nejdřív musejí naučit mít rádi sami sebe a být ochotní přijmout myšlenku, že MŮŽOU žít v dostatku a šťastně, že až pak se jich peníze začnou víc držet. No, jak říkám: je to geniální výmluva, když to člověk vezme za ten správný konec.

Případně je to modifikace v psychice, kdy mají být lidé zvyklí na to, že peníze nemají, tak je pro ně přirozený stav být švorc. A ta kupící se hromádka věcí není tolik důležitá – důležitý je fakt, že „nemají rádi peníze“ , z nějakého konkrétního mentálního důvodu, a tak se drží „nefunkčních zafixovaných vzorců z dětství“ .

Další zajímavé přesvědčení je jakási fixovaná slepota, která se vztahuje k aktuálnímu stavu. Tak nějak jsme uvnitř přesvědčení, že až si nakoupíme těch pár dalších „posledních“ věcí, které vidíme před sebou v krátkodobém horizontu, že ta chuť nakupovat zmizí sama od sebe. Je to krásně naivní myšlenka; naneštěstí se ještě nestalo, že by někdo došel k jinému výsledku, pokud následoval stále ty samé kroky. Pokud chceme jiný výsledek, musíme změnit samotný modus operandi, jinak to nepůjde.

Krásným příkladem poslední věty jsou fotografové. Posledních pět let je ve znamení zemětřesení v moderních technologiích, a pokud někoho mrzelo, že vědomě nezažil tu dobu, kdy se hroutily kinofilmy a nastupovaly digitály, má dneska neopakovatelnou příležitost, jak být svědkem postupné výměny dalších bohů.

Jedná se o to, že každé dva roky posílají PR mágové „na výsluní“ trochu jinou techniku, a výsledkem jsou bazary plné starších i novějších těl a objektivů. Za to může zrcadlovka, pořídím si Olympus, za to může mrňavý snímač, pořídím si Fuji, za to může starý snímač od Fuji, který rozmývá detaily, pořídím si Sony – jenže to použitelné Sony už je záležitost, která bez legrace vyjde 100 000 Kč, a tam většinou člověk končí – ne proto, že by třeba Panasonic nevyráběl taky fullframe foťáky, ale proto, že ty finance už jsou natolik vyšponované, že to „probere“ i sebezatvrzelejšího fotografa.

Legrace je, když někdo sdílí tyto svoje veletoče na Instagramu ve Stories. Vy se pak díváte do feedu, sledujete ty fotky, které přidává, a říkáte si: „Krucinál, vždyť ten člověk fotí pořád stejně“ . Bez ohledu na to, co zrovna pořídil nebo kolik to stálo, v tak malém náhledu je to všechno výhradně rukama a schopností vnímat světlo a kompozici. Vybavuju si partnera jedné české blogerky, který nejdřív přísahal na Nikon D850, pak považoval za to nejlepší pod sluncem Olympus OMD, pak jásal nadšením nad Fujinou a dva měsíce zpátky jsem náhodou načapala na bazaru na Facebooku jeho inzeráty na prodej Fuji s důvodem: Nákup Sony.

Z logiky věci jsou jeho fotky už pár let pravidelně vidět na Instagramu. Netvrdím, že neumí fotit (to se do něj obouvají jiní) . Já si všímám, že fotí pořád stejně, stejným stylem, a ty obrázky nejsou nijak jiné tím, že už vyházel troje různé vybavení a pořídil si čtvrté. Stejné oko, stejná hlava, stejný člověk, který ty fotky vymýšlí a který svou vizi kreslí světlem na snímač. Ta touha pořád nakupovat nijak neovlivňuje výsledek, který po něm zůstává.

Stejně jako zůstanou totožné fotky, zůstane stejný i náš život po každém dalším nákupu, který nutně nepotřebujeme. Čím dřív vezmeme na vědomí, že pár dalších věcí k nákupu nám bude v hlavě strašit pořád, tím dřív můžeme začít pracovat na odbourávání a tím dřív se ve výsledku dostaneme k výsledkům, které doopravdy změní naše zvyky.

2 komentáře u „Jak přestat nakupovat“

  1. Kája říká:

    Nikdy jsem nějak extra neutrácela… a teď, když mám peněz málo, neutrácím fakt vůbec… až je to divné. Ale nijak mi to nechybí.
    Co se týče neustáleho střídání foťáků, mobilů, notebooků, kdo ví čeho… Nechápu. Možná je každý nový stroj v něčem o trochu lepší, ale že by hned bylo nutné je měnit? Názor, že mobil je tak na dva roky, protože pak už je v porovnání z novými modely zastaralý, mi připadá pěkně uhozený. A já jsem zase uhozená v očích ostatních, protože mám iPhone 5s, který už údajně nic neumí. Hm, hmmm. 😀

    1. Andrea říká:

      Mně stačí, když bude umět volat a posílat zprávy 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *