Píšu

#interBytí: V čem mi pomohl blog?

Girl Blogging Woman Typing Writing Blogger

Od mala (dobře, od nějakých dvanácti let) jsem přes propisku a papír. Svoje první noviny jsem napsala v té době a co se týká psaní, dost mi pomáhalo, že jsem to psala pro sebe a nikam jsem nic nezveřejňovala. Povídky, básničky, pak přišel blog jako přirozené rozšíření a odpověď na otázku: “Co dál” .

Píšu

Nač se hodí starý deník?

Na svojí Facebookové stránce jsem sdílela odkaz na video od slečny, která se věnuje minimalismu a natočila pár videí na téma spoření a impulzivního utrácení. Abych se přiznala, šla jsem do svých deníků hlavně skrz svoje zápisky o nákupech, abych si osvěžila, co všechno mi prošlo rukama. Ve videu byl totiž úkol sepsat si seznam pěti nejzpackanějších impulzivních nákupů a nosit jej sama sobě na očích. Původně jsem nečekala, že na mě procházení mých starých deníků bude mít ještě jiný vliv, než defilé nákupů hlavně kosmetiky, co jsem to tak procházela.

Píšu

3 paradoxy fotoblogera

Kdyby mladí věděli a staří mohli. Jan Šibík uvádí, že fotil teprve čtyři roky, když se v naší oblasti měnil politický systém a on cestoval po Rumunsku a Německu a snímal všechny ty procesy, které pomalu vedly ke knize 1989, kterou vydal letos. A že by ty fotky dnes nafotil jinak. Jsou věci, které by fotočlověk ocenil dřív, ale z nějakého důvodu přibývají u “profíků” . Případně až po padesáti nákupech zjistí, jak to s tou technikou vlastně je, a přijde na to, že míň je někdy víc.

Píšu

Září bez nákupů: Můj ztracený bullet journal

Tak trochu alibisticky jsem se dostala na konec prvního měsíce Roku bez nákupů. Že už předtím těch měsíců bylo šest vědí čtenáři, kteří měli dost odvahy na to, aby mě sledovali na Twitteru a vedli v patrnosti všechny ty odkazy na nové a staro nové weby, které jsem přidávala. Z hlediska přehlednosti a kompaktnosti jsem po zakotvení na jednom řešení rozjela projekt znovu. Že už budu vědět, co od sebe čekat. Že už budu zkušenější a vytvořím si ideální podmínky pro to, aby mohla výzva Rok bez nákupů klapnout.

Píšu

A co bude dál?

V září 2007 jsem si založila první blog. Od té doby se změnilo dost věcí a vystřídala se spousta způsobů, kterými šlo sdílet, co se mi zrovna honí hlavou. Ať už to byly blogy, sociální sítě, videa nebo teď nově hromadný útěk k podcastům. Prošlo kolem mě dost trendů na to, abych si začala všímat, že není důležitý nosič, ale sdělení.

Píšu

Co všechno se nedá dělat s ustrouhnutým palcem

Pokud by byl na míň aktivní ruce, člověk by to nějak přežil. I když, všímám si teď, že právě levý palec je ten prst, kterým mačkám na klávesnici mezerník a ten zraněný na klávesnici de fakto neupotřebím, tak je ještě dost možné, že jsem si i se zelím ukrouhla tu lepší variantu 🙂 .